Jak to vlastně začalo? Jako obvykle to způlsobil Vláďa OK1DDV. Asi měl po dlouhé zimě absťák. Není divu, od posledního závodu sezóny A1 Contestu uplynuly téměř 2 měsíce. Začal na Hamfestu rozvíjet úvahy o závodění na 160 m a to mě probudilo z počínající letargie a začal poslouchat. Okamžitě se vloudila otázka. "Do čeho vlastně ty stejnosměrné vlny budeme pouštět?"

Probírali jsme to ze všech stran a nakonec padlo rozhodnutí postavit novou anténu, která bude fungovat od 160 m. Na hamfestu, posilněni medovinou to vypadalo asi tak snadno, jako koupit v OBI šroub M6. Tudíž jsem se chopil iniciativy a pustil se do organizace celé akce. Na celé akci se zdálo být zajímavé, že vedle budovy radioklubu stojí 40 m vyskoký komín. Na něm by se mohla i anténa na 160 m vzdáleně tvářit jako anténa ve volném prostoru. Když jsme to začali promýšlet detailně ukázalo se že to přece jen nebude tak jednoduché. Jako obvykle problém byl s prostorem. Pozemky kolem radioklubu jsou již rozparcelované a tak musíme vystačit pouze s vlastním pozemkem. Následovala emailová konference na zavody@kufr.cz, kde jsme se postupně dostali od megalomaských řešení až k projektu realizovatelnému vlastními silami. Dohodli jsme se, že jeden kotvící bod na komínu provedeme pomocí kladky abychom mohli snadno zkoušet různé antény.

Další kotvící body umístíme podle možností.

Když se ještě pochlapila předpověď počasí stanovili jsme datum realizace. Vláďa OK1DDV ještě v týdenním předstihu střihl anténní drát a zajistil izolátory a další anténní hardware. V den D a hodinu H jsem se dostavil i já. V radioklubu již panoval čilý ruch. Náčelník Tonda OK1ISA zkoušel přivést k rozumu jednoho neposlušného robota a ostaní Bob, OK1MCI, Houba, OK1JWH. Milan Říha, Karel OK1CPI, Bubák OK1VHB byli připraveni účastnit se stavby antény. Dokonce jsme se shodli na výběru kotvících bodů v areálu, což jsem jen těžko dokázal překousnout.

Inu zamáčkl jsem slzu a pohřbil své maximalistické požadavky.

To je zajímavé pořád stříhám a furt je to krátké

Úkol č. 1 byl namontovat na komín kladku. Tak jsem se poprvé seznámil s touto užitečnou podporou antén. Komín je celkem v dobrém stavu ale kolem žebříku chybí ochranný koš. Ještě že jsem doma nezapomněl kšandy (lezecký sedák). Vydal jsem se nahoru a celou cestu přemýšlel, co vše jsem nechal dole. Naštěstí jsem za sebou táhl lano, tak jsem se příliš neobával, že kvůli tomu němci, co se nezeptá a rovnou se zabydlí v mozku bych musel cestu opakovat. Teprve nahoře, když jsem začal montovat kladku, jsem se pořádně orosil. Představil jsem si, jak ze zkřehlých prstů vypadne nějaký štábrdlíček, který dole nenajdou a než se vrátí z OBI, tak budu ztuhlý tak, že mě budou sundavat jeřábem. Světe div se, ač jsem tomu na začátku nevěřil lanovou svorku se povedlo namontovat bez ztráty kytičky, takže moje sebevědomí narostlo do obřích rozměrů. To jsem ovšem netušil, že mám za sebou teprve tu snadnější polovinu úkolu. Druhá půlka spočívala v protažení lanka kladkou. Napohled jednoduchá věc. Jenže to, co na zemi vypadalo jako bezvětří, se ve 40 m jevilo jako poměrně silný vítr. Problémy začaly okamžitě, jakmile jsem vytáhl lanko. Vítr je okamžitě odnesl a pochopitelně s naprostou jistotou trefilo každou věc, do které se mohlo zamotat. Dokonce i takové nevinné věci jako stupadla žebříku lano spolehlivě zamotávala.

No nebudu to dramatizovat, sestup trval mnohem déle než výstup ale zato již umím protahovat 40 m lano vším, co se naskytne.

Tohle je výsledek našeho celodenního úsilí. Snad to bude i vysílat, když to byla taková práce.

Když jsem se konečně dostal dolů, ostatní již byli v plné permanenci. Měřily se dráty, montoval se středový izolátor a dvojlinka. V duchu jsem si mnul spokojeně ruce, že si kolegové také zacvičí. A skutečně to neměli jednoduché. On totiž fosforbronz, když se nehlídá, je jak klubko hadů. Člověk chvíli nedává pozor a povolí a anténa je zase stočená v kruzích. Nicméně jsem překonali všechny nástrahy, které pro nás příroda připravila a pustili se do poslední fáze, tj. vytažení středu nahoru a ukotvení dvou spodních konců invertovaného V. Sice to nebylo jednoduché, kolem radioklubu je spousta konstrukcí, které nám bránili jednoduše vyzvednout anténu do výšky ale už jsme měli praxi a bylo nás dost. Když jsem uvazovali spodní konce, byla již úplná tma. Nicméně pocit vítězství stál za tu námahu.