Tento článek je původně zveřejněn na stránkách ELWEB.cz odkud byl převzat a lehce upraven se svolením majitele webu, za což mu touto
cestou velice děkuji. Doporučuji navštívit výše uvedený odkaz je zde k dispzici velké množství důležitých informací .
Pájení mikropáječkou je
odlišné od pájení trafopáječkou především kvůli tomu, že její hrot je trvale
horký a jeho ohřev nelze rychle vypínat a zapínat respektive jeho teplotu nelze
rychle měnit. Pro začátečníky kteří začínají s pájením SMD součástek je téměř nezbytná.
Po zapnutí mikropáječky (pájecí stanice) se hrot během
několika desítek sekund až jednotek minut (záleží na typu) ohřeje na určitou
teplotu, která je pak již v ideálním případě konstantní (nemění se). Kdybychom
rozžhavený hrot namočili do kalafuny, ta by se okamžitě odpařila a na hrotu by
téměř žádná nezůstala. Na hrot nelze ani nabrat cín, protože by se na špičce
hrotu neudržel.
Plošný spoj je vhodné před pájením natřít ze strany spojů pájitelným lakem.
Pokud jste si desku plošných spojů nechali vyrobit u některé firmy tímto se
zabývající, už bude s největší pravděpodobností natřen. Pájitelný lak zde při
pájení nahrazuje funkci kalafuny a zároveň chrání měď před korozí. (Lak si
můžete vyrobit i doma rozpuštěním rozdrcené kalafuny v technickém lihu.) V
následujících řádcích opět nebudu popisovat učebnicový postup, ale postup,
který se mě osobně jeví jako optimální.
Postup při pájení s mikropáječkou
1) Plošný spoj si položte na stůl a nebo, a to je lepší, si ho upevněte do
stojánku.
2) Do jedné ruky si vezměte mikropáječku (držte ji jako psací pero) a do druhé
ruky konec trubičkové pájky s obsahem tavidla. Trubičkovou pájku můžete uchopit
i větší pinzetou. Nejen, že se vám nebude jedovaté olovo vstřebávat skrz kůži
do těla, ale pokud si na práci s pinzetou zvyknete, pájí se pak především při
povrchové montáži lépe.
3) Hrot přiložte k místu pájení tak, aby se dotýkal obou, respektive všech,
pájených součástí největší možnou plochou. Pájku držte šikmo k plošnému spoji a
pokud máte špičatý hrot, používejte spíše stranu špičky hrotu a nikoli špičku,
která má velice malou plochu. Poté se koncem trubičkové pájky s obsahem tavidla
dotkněte pájeného místa, ale zatím nikoli hrotu pájky.
4) Do jedné sekundy by mělo dojít k dostatečnému rozehřátí pájky od zahřívaných
součástí a pájka by měla (díky smáčivosti, povrchovému napětí kapaliny a
kapilárním jevům) obtéct kolem dokola až k hrotu pájky. Pokud k tomu nedojde,
přibližte se koncem trubičkové pájky k hrotu a lehce se ho přímo dotkněte. Při
pájení objemnějších součástí (například drátěného vývodu od průměru 1mm do
desky plošných spojů) je vhodné se dotknout drátěnou pájkou hrotu hned na
začátku pájení a hrot mírně „pocínovat“. Zvětší se tím dotyková plocha mezi
hrotem a pájenou součástí a urychlí se její ohřátí na teplotu vhodnou k pájení.
5) Na jednom místě byste neměli pájet déle než tři sekundy. Pájet stačí do doby
rozlití pájky plus několik dalších desetin sekundy pro lepší prohřátí pájených
ploch. Poté oddalte od pájeného místa konec trubičkové pájky a vzápětí i hrot
páječky. Pájet déle je potřeba u objemnějších kovových součástí, které rychle
odvádí teplo z místa pájení. Výrobci u většiny součástek povolují maximální
dobu pájení deset sekund při 300°C (viz konkrétní katalogový list).
Fotografie postupu pájení mikropáječkou
Mikropájka se odkládá do stojánku. Hrot mikropájky je třeba pravidelně (čím
častěji, tím lépe) čistit otřením o vlhkou speciální houbičku, kterou je možno
položit do podstavce většiny standardních stojánků. Na hrotu mikropáječky by
zbytečně dlouho neměla zůstávat pájka.
Fotografie a) čištění hrotu, b) přepálená pájka na hrotu při příliš vysoké
teplotě.
Na trhu je mnoho typů mikropáječek. Ty nejlevnější (okolo 200Kč) jsou tvořeny
pouze tělem, ze kterého vede přímo síťový napájecí kabel. Tělo je tvořeno
rukojetí, topným tělesem a hrotem obvykle uchyceným převlečnou maticí. Hlavní
nevýhodou takovýchto páječek je absence regulace teploty (často pak přepalují
pájku) a přímé napájení topného tělesa síťovým napětím, které by při pájení
teoreticky mohlo poškodit některé citlivé součástky. O něco málo lepší
mokropáječky v ceně kolem 500Kč bývají vybaveny malým regulátorem přímo v těle
(rukojeti). Tyto regulátory však nejsou příliš spolehlivé, protože jim většinou
chybí zpětná vazba (neměří skutečnou teplotu hrotu, ale pouze regulují příkon
topného tělesa). Od tisíce korun výše již pořídíte pájecí stanici. Ty lepší
mají v „základně“ zabudovaný transformátor a topné těleso hrotu je již napájeno
nižším napětím. Dalším rozdílem mezi jednotlivými stanicemi různých výrobců
jsou v nastavení a indikaci teploty hrotu. Jednodušší typy mají pouze
potenciometr s popsanou stupnicí, některé jsou vybaveny stupnicí LED a ty
profesionální ukazují teplotu na LED nebo LCD displeji. Jednotlivé typy se liší
také rychlostí ohřevu po zapnutí stanice, což ale není zas tak podstatný údaj.
Doba ohřevu často souvisí s velikostí překmitu teploty. Levnější pájecí
stanice, které mají krátký čas počátečního ohřevu mohou po zapnutí vytopit hrot
na podstatně vyšší teplotu než byla nastavena a je pak nutné počítat i s časem,
kdy se skutečná teplota ustálí na teplotě nastavené. Profesionální pájecí
stanice nabízejí také různé další funkce. Příkladem může být vypínací
automatika, která přestane hrot zahřívat, pokud ho pravidelně nečistíte ve
vlhké houbičce položené na stojánku. Nejen, že vás to donutí hrot udržovat v
čistotě, ale zajistí to také bezpečnost, pokud pájku omylem zapomenete
zapnutou. Dále může být hrot vybaven magnetem. Někteří výrobci montují na těla
páječek i podavače trubičkové pájky a další doplňky.
Tuto mokropájku používáme v našem kroužku |
Příklad lépe vybavené mikropájky |
Tento web site byl vytvořen prostřednictvím
phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.